Mánie vs. Deprese

Opium má mnoho podob

Trosečník by Vám rád řekl něco o sobě. Určitě jste zvědaví, kdože se opovažuje Vám nastavovat zrcadlo, kdo má tu drzost a poodkrývá háv pozlátka a luxusu moderní doby, kdo obnažuje realitu a dopouští se tak hříchu. Trosečník sedí u ohně a vypráví. Začátek je v nedohlednu, nemá cenu se ho snažit lovit z paměti. Stejně není až tak zajímavý. Začátky bývají těžké a nevinné. Povětšinou nudné. Trosečník začínal pomalu, velmi pomalu. Všichni si na Trosečníkovo pomalé tempo stěžovali, nikdy nedosahoval takových výsledků jako jeho vrstevníci. Ale vždy vydržel nejdéle. Kteroukoliv činnost, do které se ponořil, dělal s krutou a neochvějnou trpělivostí. Dokázali byste si ho představit, jak tvaruje vločky, které se snáší na zem a mění se v závěje sněhu. Jeho síla nikdy nebyla v rychlosti, ale zároveň jeho slabinou nebylo pomalé tempo.

Čas je jeho největším nepřítelem. Čas je neúprosný protivník, není bezcitnějšího soudce, než je čas. Trosečník je romantik. Ztroskotat na pustém ostrově je pro něj tak trochu paradoxem. Romantické duše vidí svět jinak, než ostatní. Často mají tendenci si realitu přibarvovat, krášlit a ohýbat. Trosečník má od mládí sklon čas idealizovat. Zas a znovu do něj vkládá svou důvěru, že tentokrát přeci jen nebude tak neúprosný a nepoběží rychle, když se Trosečník miluje s ženou a nebude se loudat, když studuje nezáživné téma. Tento zlozvyk uvrhl Trosečníka do bludného kruhu neustálé naděje a zklamání. Čas jde neúprosně dál i přes mrtvá srdce snílků. Ve své krutosti nikdy nepoleví. Je to přirozené, protože čas vymysleli lidé.

Mladý Trosečník byl trouba. Výstavní exemplář směsice nadějí, ideálů a neobratné společenské interakce. Jak lumík se zas a znovu vrhal přes sráz mlčení do rozbouřeného moře konverzace a pokaždé v něm hloupě utonul. Mladý Trosečník nebyl připravený. Jeho vývoj byl stejný jako jeho životní přístup. Zoufale pomalý, ale rozsáhlý a nezastavitelný. Dal by se přirovnat ke sněhové kouli hozené z vrcholku hory. Postupně ji obalovala nová a nová vrstva poznatků, informací a znalostí, až se dolů nakonec řítila ukrutná lavina. Ale nepředbíhejme.

Cenou za odlišnost je samota. Mladý Trosečník stál na okraji kolektivu. Vždy byl veselý a přátelský, proto se ho nikdo úmyslně nezřekl, ale nikdo ho také nedokázal pochopit. I přes tento neortodoxní postup životem byl Trosečník schopný prožít plné a krásné mládí. Nakonec si našel kamarády (ačkoliv každý z nich byl svým způsobem také "divný"), prožil své první lásky, úspěchy a pády. Krok za krokem získával širší perspektivu a dokázal věcem lépe porozumět. Začal tušit proč stojí mimo, až na samém okraji a zároveň proč nepřepadne dolů do temného odloučení. Začal si všímat sám sebe a začal chápat svůj charakter. Postupně ho začal brousit. Jako by sochař nejprve odkryl v zemi dokonalý kus mramoru a pak z něj začal tvořit. Jemně a opatrně. Když se Trosečník někde sekl, uvědomil si chybu a dal si pozor, aby ji už znovu neudělal. U některých chyb to byl obvzlášť bolestivý proces, který trval třeba celý rok.

Něco se začalo měnit. Z okraje společnosti, ze samotné hranice společenského života se pohnul směrem ke středu. Nebyl to pohyb úmyslný, Trosečník dělal stále to samé pořád dokola. Brousil sochu svého ducha a mazlil se s každým detailem. Z mramoru se už ale začala rýsovat postava, která těm vnímavějším vyrážela dech. Trosečník byl vtahován do středu neznámou gravitační silou. Ta síla se jmenuje úžas. Jak socha získávala podobu, víc a víc lidí žaslo nad jejími vlastnostmi. Byla tu už zmíněná pečlivost, skoro až hraničící s perfekcionismem. Byla tu železná trpělivost, odvaha, galantnost, vzdělanost, empatie, smyslnost, krása, zvědavost, hravost, veselá povaha, nebo svědomitost. Nikoli v přemrštěném množství, nýbrž vyvážené, kdy jedna doplňovala druhou, aniž by to bylo otravné, nebo snad podbízivé.

Tohle už nebyl mladý Trosečník a už ani trochu trouba. Stál tu muž, jenž nebyl přímo hotový chlap, ale moc mu už nezbývalo. Jako když na jaře roztaje sníh a louka se zazelená, zahořela pro Trosečníka mnohá dívčí srdce. Úspěch a obdiv jsou drogy. Opojné, mámivé, návykové látky, které zastírají mysl a šolichají ego. Trosečník padl hloupě do pasti. Ženská láska je zrádná a naplňuje rozkoší, stejně jako bolestí. Trosečník si vychutnával svůj triumf, obdiv lidí, kteří ho dříve spíš nechápali. Nyní ho nechápali podruhé, ovšem z naprosto jiného úhlu pohledu. V zlaté záři toho obdivu dostal tvrdý políček v podobě ženské dlaně. K políčku se časem připojili kopance a nakonec i řezné rány. Řezné rány na srdci jsou nebezpečná věc. Zahojí se, ale lék není příjemný.

Trosečník stál před svým životním úkolem. Pro to, aby se vykoupil ze vztahů, musel vstoupit sám do svého nitra a poznat svou duši. Kdo to někdy zkusil ví, jak děsivá taková pouť je. Přiznat si sám sebe, své neúspěchy, chyby, trápení která jsme působili jiným lidem, postavit se čelem svému strachu ze sebe a z nicoty, to je zkutečná zkouška lidství. Šlo to pomalu. Bylo to jako hořká pilulka, která se nedá spolknout naráz. Bolelo to. Trosečník trpěl a plakal. Chlap by neměl plakat ve společnosti jiných lidí. Slzy muže, jehož srdce je rozedrané jsou tou nejzoufalejší a zároveň nejubožejší scénou, jakou si dokážeme představit. Trosečník se snažil plakat osamotě. Cesta za sebepoznáním nás stojí spousty slz. Ani jedna však nepřijde nazmar. Každá proštkaná chvíle nás posouvá dál. Trosečník objevil sám sebe. Alespoň to, co se zatím objevit dalo a co dokázal sám pochopit. Netesal už chladný mramor, ale šel a vložil do něj tlukoucí srdce.

Tím získal auru svatosti. Ne takovou, která se kreslí svatým okolo hlav na obrazech s náboženskou tématikou. Získal modrou auru, jemnou jako pára, ale rozlišitelnou a silnou. Kdo se od té chvíle k Trosečníkovi přiblížil na půl metru, byl okouzlen. Trosečník z toho byl rozpačitý, tohle nečekal. Ani to nechtěl. Toužil jen po pochopení, po uzdravení a po míru. Paradoxně však získal mnoho jiného. Taková aura může působit potíže, obvzlášť u žen a také u gayů. Trosečník se s ní postupně učil pracovat. Učil se ji skrývat, učil se ji zaostřit a snažil se, aby mu systematicky nedevastovala život. Když jste nuzní, nikdo o Vás nestojí. Když jste božští, všichni o Vás stojí, ale nikdo se neodváží. Samota na obou koncích. Trosečník došel na začátek kruhu.

Není to tak špatné, jak by se mohlo zdát. Vždyť i Zeus mnohokrát navštívil zem, aby se potěšil s nějakou z pozemských žen. Trosečník to po jeho vzoru párkrát zkusil, ale dopadl stejně jako v bájích, měl z toho jen samé potíže. Po nějaké době Trosečník pochopil, že Olympan může mít za ženu pouze Olympanku. Hledání toho správného partnera v životě není snadné, co teprve když jste Trosečník!

Trosečník tak sedí na opuštěném ostrově, obklopený třemi dalšími Trosečníky a je malinko sám. Když poznáte své pravé já, není Vám v samotě těžko, ale cítíte, že Vám něco chybí. Jako dlouhý účes, který jste si nechali nedávno ostříhat, nebo jako brýle, co po operaci už nepotřebujete. Víte, že by tu něco mělo být a není. Je to zvláštní pocit, ale taková už je lidská intuice. Nedává odpovědi, pouze naznačuje. Trosečník se naučil tuto intuici poslouchat a Vám si dovoluje radit to samé. Vždyť co jsme v životě? My a jedině my. Proto Vám bude Trosečník z opuštěného ostrova možná trochu kecat do života, ale myslí to dobře. Můžete ho poslouchat, jestli chcete, nebo na něj zapomenout.

Trosečníkovi je to jedno.

Trosečník děkuje wikihow za krásný obrázek, který jim sprostě ukradl.