Summer2018

Trosečníkovo léto začalo. Smrtí. Možná by bylo fér bavit se o tom, jak se umírá. Jak se má umírat. A že jedna smrt může být lepší než jiná. Když Trosečník zahyne při zoufalém pokusu opustit svůj nezakreslený ostrov a dostat se zpět do civilizace, je to lepší smrt, než když si hodí lano  na osamělé palmě nad srázem. I bez těch havranů. Existuje rozdíl mezi tím, když vypustíte duši s tělem napojeným na trubičky a hadička a mezi infarktem v letním dni. Na terase. S pivem. A rodinou.

Rodina je vůbec problém. Přátele si vybíráme, ale rodinu nafasujeme. S rodinou se musíme naučit žít a musíme se naučit žít i s její bolestí. Najednou máte v ruce něco, co vám dává neuvěřitelnou sílu, ale zároveň je to vaše Achilova pata. Je to váš kryptonit. Asi jako byste opilí hráli ruskou ruletu. Někdy vyhrajete bank a celá tahle zbraň vám dá sílu lámat hory. Někdy vás pošle úplně do kolen a vy ji nechcete už nikdy vidět. Ale stejně ji nakonec vždycky vylovíte zpod postele, oprášíte mušku a míříte dál. Trosečník se na opuštěném ostrově naučil spustu věcí. Mezi nimi i tu, že život ani smrt nejsou žádnej Big Deal. V přírodě je to prostě běžná a každodenní rutina, nikdo z toho nedělá velblouda a nikdo taky neječí, jak je to proboha hrozný, že už neuvidíme našeho oblíbenýho lemura smečky, nebo nejlepšího lovce zeber. Padnul, je po něm, život jde dál.

Ale to ne, to je na lidi moc málo komplikovaný. V naší betonový džungli, v našich busy životech, v našem komplexním vesmíru by to nešlo jen tak odepsat babičku, nebo strejdu. Musí se pro to hodně naříkat, musí se provádět nesmyslné procedury, musí se složitě vyplňovat spoustu bílejch míst ve správnejch kolonkách, jen abychom měli pocit, že jsme si odvedli svůj díl práce a nikdo na nás nemůže ukázat, že je nám to jedno. Nemůže nám to být jedno. Trosečníkovi přátelé se počítají na prstech jedné ruky nešikovného truhláře a každá ztráta zákonitě ovlivní jeho život. Nejvíc asi ztráta života jeho. Ale masochismus není na místě. Trosečník se naučil držet si balanc. Vyrovnávat, tam kde je třeba přidat, tam kde je třeba ubrat, ale pořád držet balanc. Nepadat do propastí, vyhýbat se záchvatům, fóbiím a zhroucením tím, že se k nim prostě vůbec nepřiblíží. Trosečník se umí radovat z toho, že sní dva koláčky s trávou a pak se na pobřeží dívá na rudý západ slunce. Má radost z každého paprsku a váží si každé sekundy, protože věděl, že k němu přišla jen tak. Omylem. Náhodou a chaosem, ale všimnul si jí, protože si drží rovnováhu. Drží si balanc a level vnímavost a úroveň intuice jsou pak nesmyslně vysoko.

Být jednička a být elita je paradoxně o odříkání. O vědomém zřeknutí se věcí, které v srdci stejně nechcete. O zřeknutí se smutku. O zřeknutí se práce. O zřeknutí se sexu. O zřeknutí se lidí. Tam kde cítíte, že to skřípe, něco není v pořádku. Tam, kde je vám dobře a vaše srdce hřeje je to správně. Může vám být stejně krásně na Bali s drinkem v ruce (ozkoušeno za vás) jako na zahradě bytovky  s malým grilem a třemi lidmi. Může vám být krásně na opuštěném ostrově, stejně jako vám je krásně uprostřed techno klubu. Může vám být stejně smutno na onkologickém oddlení, jako v pralese, kde vám chybí bratr. Můžete plakat stejně dobře na koleji jako na pohřbu. Prostor je jen prostor. Věci jsou pouze neživé hrady, kosti a stavení. Není v tom žádná hodnota, dokud ji tam nevdechneme. My lidé. My trosečníci. My, panenky na nitích. Dávejme si sakramentský pozor na to, co oživujeme, protože ono by to pak nemuselo chtít oživit nás. A o tom to celé je. O neustálém kruhu oživování a umírání. O smutku a radosti. O dávání a braní. O rovnováze. O dokonalé harmonii uvnitř vlastního fantasy světa, kde létají draci, fungují kouzla a Orlando Bloom jezdí na štítu.

Trosečník teď stojí opět stranou. A opět vám kecá do života. Přišlo výslunní, přišly ženy, s nimi sex, s ním drogy, taky alkohol, samozřejmě hudba a stím i prázdnota. Trosečník to všechno vzal, zmačkal do malé papírové kuličky a tu hodil do koše. A šel pryč. Ze scény. Divadlo zavírá, sbohem a šáteček. Těšilo nás. Trosečník už na okraji byl. Byl už i ve středu dění. Jediná cesta, kam se mohl tedy vydat byl vlastní svět. Vlastní okraje a vlastní středy. Zbudované od základů a rozhodně lepší, než vaše pondělky. Postavené k obrazu svému. Řím ve středu Evropy. Mona Lisa v pekelné zahradě. Růže, vypěstovaná pro jeden krátký, prchavý okamžik nádhery. Jeden moment slávy a překrásné, nádherné harmonie. Nevidíte ho. Neslyšíte ho. Ani by vás nenapadlo, že je to on, kdo se tam zdánlivě bezvýznamě lopotí, ale je to on. Poctivě, den za dnem, hodinu za hodinou buduje něco, co vám vyrazí dech. Co bude dýchat a žít jako Golem bez šému, plný vůle a nezlomného odhodlání. Když budete opravdu vnímaví a posadíte se na pár hodin na lavičku, možná ho spatříte. Možná zahlédnete, jak nese bambus tam a zase zpátky, jak sbíjí srub, svádí vodu a staví větrný mlýn. A když zavřete oči, uslyšíte bubny. Temné bubny z hlubin. Král je mrtev, ať žije král.

Sněte.

Trosečník děkuje amilli za obrázek, který sprostě ukradl.